BUDOVÁNÍ YETTIHO bez dotací

BUDOVÁNÍ YETTIHO bez dotací - Jak jsem místo procházky po Kruškách balancovala na lešení Emotikona smile
Již týden se chystám, že se pokusím za prodloužený víkend přejít co největší část Krušných hor. Chci jít sama, ale vím že mě naši budou mít nejspíše za blázna a proto se rozhodnu k této události pozvat veřejnost, alespoň dám o sobě (o Yettim) opět vědět a dám vědět i předem našim, že zase něco chystám. Když mi i přes všechny peripetie přišla krosna, kterou jsem přes měsíc vybírala, nemůže mě nic zastavit. Večer zabalit - lékárnička, pláštěnka, zázračná strava MANA, nůž, čelovka, spacák, stan atd.. Do krosny se vše vejde parádně a já mám už naplánovanou cestu. Chtěla bych ujít alespoň 40 km denně, netuším však jak moc je to reálné. Vstávám v sedm ráno natěšená na nová dobrodružství, která společně s naší Sisinou zažiji. U snídaně se setkávám s taťkou, vím že zvažoval, že půjde se mnou, ale tak nějak jsem tušila, že spát ve stanu v tomto počasí pro něj není až tak lákavé dobrodrůžo jako pro mě. Stejně se ho pro jistotu zeptám, jestli se mnou teda půjde . Odpoví mi, že by strašně moc rád, ale že někdo musí nakrmit bráchovo kočky a ještě ta střecha na hotelu, a že by se přeci dal udělat jen jednodenní výlet, dojet někam autem a udělat několikakilometrový okruh. Ano, chápu kam tím míří.. Vím, že se mé plány rozpadají ale taky vím, že mě čeká dobrodružství jiného a intenzivnějšího rázu.
Chápu, že naši nemají moc dobrý pocit z toho, že budu někde sama chodit po lese. Už dlouho se odhodlávám pustit jim “Into the wild”, aby pochopili.. a byli rádi, že se zatím nehrnu někam na Aljašku (dokud nebudou extra levné letenky.. =D). Film jim však mohu pustit až když vyměním závěrečné scény za některé s “happy endem” ještě mě ale nenapadl žádný takový film, který by do pointy zapasoval. Je hezké vidět, jak mě naši znají a jaký na mě používají taktiky... Každopádně střecha na Yettim je opravdu nutností a jelikož na něm chci teď opravdu zamakat přijímám změnu programu s nadšením.
Ráda vás budu zásobovat zážitky z rekonstrukcí, které na Yettim s taťkou provádíme. I když jsme už celkem sehraný team a opravdu si vše děláme sami, občas se někde trochu “sekneme”. Krásný příklad jednoho velkého “seku” je, když táta objednal sklo do okna o větších rozměrech, než byl otvor. Příklad naší sehranosti je, že jsme ho tam i přesto dostali. Ano, díky Yettimu a taťkovi se učím spoustu praktických věcí, vlastně tuto budovu považuji za takovou vysokou školu řemeslnickou. Nedělá mi problém zasklít okno, štípat dříví do kamen, práce se sádrokartonem (i když ta mě moc nebaví), práce s kotli, trubkami, vodou, ohněm, stěhováním, stavěním i bořením. S čím však stále problém mám, je s lešením a jak jsem již psala, mé cestovatelské plány “zhatila” práce na střeše a na střechu se dostaneme nejlépe z lešení, které naštěstí už máme postavené. Jsem si jistá, že dnes už budu “vyrovnanější” a odchylky kývajícího lešení mě tolik z míry nevyvedou. Jsem tak odhodlaná, že si neberu ani sedák, ani novou Gri gri a lano nechávám smotané tam, kde bylo.
Tvoříme harmonogram práce: nejdříve se na to koukneme, jak by se to pod tou střechou dalo zabednit. Táta vrátí na část krytiny šrouby, které musel minule vyndat. Následně rozebereme vinárenské boxy, abychom mohli vybourat zazděné okno, ze kterého polezeme na druhé lešení abychom první mohli rozebrat a nemuseli přitom obcházet celý barák. Zabedníme díry pod střechou, dle toho co vymyslíme a nakonec přestavíme lešení o kus vedle pro opravu další části střechy.
První můj úkol je, dostat se z okna na lešení. To díky minulému přestavoání, kdy jsem lešení dávali blíže k baráku zvládám hravě. Náhle stojím na rozkývaném starém lešení a i když se přicházející úzkosti bráním a uklidňuji se, že přeci o nic nejde, začíná mě polévat pot a motat se mi hlava. Táta nemůže najít šrouby, které potřebuje pro plnění jednoho z úkolů. Čas, kdy je hledá využívám pro aklimatizaci, vedu sama se sebou psychologické rozhovory a snažím se být v pohodě. Táta šrouby nenachází a tak jdeme řešit co s tím bedněním. Na mé návrhy, ať zkusíme prostě jenom přitlouct k trámům nějaké desky, kývne.
Taťka chce jet domů pro ztracené šrouby a úkoluje mě, ať zatím rozeberu boxy tvořené pouze z lehkých obkladů nastřelených na latě. Když však vidí můj zdlouhavý a neefektivní styl rozebírání, kdy se snažím nic nepoškodit, vezme tuto práci do svých rukou. Já mám za úkol pouze ty “nastřelené drátky” vyndavat kleštěmi. Tato práce nám jde rychle, za chvíli se už dostáváme k zazděnému oknu a za chvíli už z okna vidíme přímo na německou radnici a park. Oba se shodujeme, že je to nejhezčí výhled z celého hostýlku. K dobrému “prvnímu” konci přichází i to, že táta nachází šrouby, které potřebuje a tak jde plechy přidělat zpět ke krovu. Rozkvrdlané lešení, na něm žebřík opřený o střechu. Dodržujeme však BOZP a táta si spodek žebříku přivazuje k lešení, aby mu úplně neujel.
Odvedli jsme už dost práce ale vím, že to nejhorší nás teprve čeká - úprava lešení a připevnění OSB desek přímo pod novou střechu, kde máme teď díry do baráku. Lešení je taťkovo dominanta, stejně tak jako bourání - do teď mi to nepřiznal ale myslím, že v tom má prostě vášeň. Po lešení leze jako opice a já se na to většinou nemohu ani koukat, neb mě polévá pot dvojnásobněji. Je to však jedna z mnoha věcí, které na něm obdivuji a kterou chci zvládat stejně tak bravůrně jako on. Proto s přestavbou lešení nemám žádnou práci, táta vše zvládá dělat sám, já jen občas něco přidržím, posunu, přendám. Občas mu sice něco upadne a to něco, něco jiného trošku poškodí, ale dokud jsme my celí, beru to vše jako úspěch.
Nevím přesně jak se to stalo ale i já se ocitám na nejvyšším poli lešení, dokonce se přestávám přidržovat rukama příčny a držím osb desku pod krovem, dokonce i tužkou maluji otvory na trámy. Jsem opřená o zeď a mé nohy odsouvají lešení od zdi. Jak já se děsím každého nečekaného pohybu konstrukce, které svěřuji svůj život. Máme za úkol přidělat 3 desky a s každou deskou se lešení oddaluje od budovy ale zvládáme to a to především díky absenci pudu sebezáchovy mého taťky.
Když nám volá mamka, že máme přijet na oběd a taťka zjišťuje, že nemá žádnou omítku na to, aby opravil trošku “pocuchanou” fasádu, lehce si oddychnu, že je pro dnešek akrobatických kousků na lešení konec.
Přesto, že jsem za dopoledne odvedla tak třetinu práce co táta, jsem celkem KO a tak nadšeně souhlasím, že odpoledne budeme už jen dělat dřevo do Milé kavárny a do pohodového Yettíka.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nechoďte s dívkou, která létá nebo létala na paraglidu.. Aneb jeden vzpomínkový článek..

Jak jsem se dostala k vysněné práci lyžařské instruktorky

Nechoďte s dívkou, která cestuje..