Neun Tausende Bergen – aneb jak naučit psa chodit u nohy

Je neděle, já mám za sebou první dva dny na nové vysoké škole (magisterské studium Marketingové komunikace). Jsem z toho celkem psychicky rozhozená. Pravděpodobně o tom taky jednou něco napíši (až emoce opadnou). Táta opět ví, jak tuhle situaci řešit, a tak naplánuje přechod dalších krušnohorských tisícovek, tentokrát německých. Já se plánům rozhodně nebráním. Připravuji batůžek s vybavením viz. výprava minulá, jen přidávám více „paměťovek“ do foťáku.



Vyrážíme okolo desáté autem do Božího Daru. Náš výpravný team se rozrostl o dalšího parťáka a to o naší hyperaktivní border colii Sisinu. Z Božáku vycházíme klasickou cestou k „Ježíškovce“, ze které podobně jako minule, zahýbáme z cesty do lesa, abychom zdolali první tisícovku „Hubertovku“ (1031mnm), jejíž „vrchol“ leží pár metrů od německé hranice. 


Za hranicí je už cesta, po které se vydáváme. Naše čtyřnohá kámoška běhá sem a tam jak „střeštiprdlo“, je také radostí bez sebe, že může objevovat nám neznámá krušnohorská místa. Na druhý plánovaný vrchol vede nečekaně cesta, což nás potěší, dokonce to v nás vzbuzuje dojem, že to už jinak nebude (na vrcholu Brandenberg 1059mnm je i odpočinková lavice se stolem). 

Dojem byl mylný. Po pár ušlých kilometrech opět scházíme z cesty, dobýváme horu Einsberg, která má jasný vrchol v podobě kamene. Horu pravděpodobně střeží Rudovřes – podle pověsti skřet chránící Krušné hory. My ho sice nevidíme, ale Sisina ho svým vrčením do neznáma prozradila. 




Dále se ocitáme opět v lese bez cesty, kde má být „no name“ tisícovka (1028mnm). Vrchol určujeme podle gps, i když nám přijde, že to nějak nesedí. Raději ale než pokoušet bludné kořeny, zvlášť po setkání s Rudovřesem, se rozhodneme technice uvěřit a „její“ vrchol oslavíme lokem piva, přijmeme ho i za „náš“ vrchol.

Další tisícovka je opět „no name“ (1007mnm) kupodivu je ale zaznamenána na rozcestníku, což je celkem přívětivé. Já využiji „piknikstolu“ a dávám si MANU. Táta pouze pivo a tatranku, o kterou se podělí s naším psiskem. Sisina zjišťuje, že tohle nepatří do řad klasických procházek a začíná šetřit síly. Projevuje se to tak, že sedí u stolu a už se nesnaží probádat celé naše okolí. 



Nyní nás čeká dlouhý přechod k dalším kopcům. Aby nám cesta rychleji utekla, rozhodneme se to „střihnout“ zkratkou, kterou je to v konečném důsledku dál a ještě horším terénem. Opět jsem si užila velmi blízkého kontaktu se smrkovými větvemi. Musím uznat, že to zas tak hrozné a ani dlouhé nakonec nebylo. Sisina očividně naše motání lesem přestává chápat a tak nás nechá jít vpředu, aby zbytečně nezahýbala do špatného směru. 


Ocitáme se pod sjezdovkou u fichtelbergské restaurace, kde to dobře znám ze zimních toulek na běžkách. Nezdržujeme se tu, rovnou jdeme zdolat další pahorek Eisenberg (1028mnm). Zprvu stoupáme do prudšího kopce (konečně) a poté po zarostlé pěšině. Od tohoto kopce je to kousek na další tisícovku, pokud tedy (stejně jako my) neodbočíte o odbočku dříve a menší orientační chybku se nesnažíte zachránit průchodem lesa. Upozorňuji, že ten les je stále hustší a hustší. Táta konstatuje, že bez tady toho prolejzání by to nebylo ono a že to k těm našim tisícovkám patří. Já si říkám, že do své základní výbavy budu muset přidat mačetu. Náhle se ocitáme na cestě, ze které koukáme na skálu. Nevěříme vlastním očím, vidíme první regulérní vrchol! Jde o kopec Kreuzbruckfelsen (1018mnm), který určitě doporučuji navštívit, neb je i součástí naučné stezky. Bohužel to však znamená, že se tam pravděpodobně setkáte i s dalšími lidmi. Na skálu si můžete vylézt, ale přes vysoké stromy se výhledu nedočkáte. 



Vracíme se zpět k hospodě pod sjezdovkou. Dáváme pauzu, pivo a soljanku (která tam je vždy výborná). Je před námi nejcennější vrchol dne, Fichtelberg (1214mnm), který zdoláváme rovnou po sjezdovce. Tátu pivo opravdu nabudilo a tak drží náskok. Sisina už chápe, že nejvýhodnější se jeví jít vedle nohy jednoho z nás a nedělat moc kroků navíc. Cestou nám začíná pršet, to však nám horalům vůbec nevadí, nejsme přeci z cukru. Na vrcholu dáme jednu rychlou fotku a pokračujeme rovnou na malý Fichtelberg (1205mnm), kde se opět jen vyfotíme. Tím i uzavíráme další sérii krušnohorských tisícovek a vracíme se kolem zmizelých ufounů zpět k autu. (Zmizelý ufoun = základy po odstraněných vysílačích, které tam kdysi byly a kolem kterých jsme jezdili do Německa. Bráchové mi jako malé namluvili, že to jsou ufoni a já tomu věřila a vždy se těšila na setkání s nimi). S vyčištěnou hlavou jedu domů do Yettíka, kde budu při zapáleném krbu pokračovat v četbě  knihy Koniáš, Vlk samotář a říkám si, že by to mohlo být super jméno pro mého budoucího Československého vlčáka.
Ušli jsme 25 km s převýšením 1000 m.

Pokud chcete o cestě vědět více, kontaktujte mě na: https://www.facebook.com/stepanka.kadlecova



Populární příspěvky z tohoto blogu

Nechoďte s dívkou, která létá nebo létala na paraglidu.. Aneb jeden vzpomínkový článek..

Nechoďte s dívkou, která cestuje..

Jak jsem se dostala k vysněné práci lyžařské instruktorky